pátek 30. května 2014

Síla vůle

V malé venkovské škole se topilo ve starodávných kovových kamnech. Jeden z žáků měl vždy za úkol přijít do školy dřív a ještě před příchodem spolužáků a pana učitele ve třídě zatopit. 

Jednoho dne ráno ale našli školu v plamenech. Malého chlapce, který měl zatopit, se jim podařilo vytáhnout ze sálající budovy v bezvědomí, víc mrtvého než živého. Měl těžké popáleniny dolní poloviny těla a tak ho odvezli do místní nemocnice.

Strašlivě popálený chlapec v polovědomí na nemocničním lůžku matně slyšel lékaře, který právě mluvil s jeho matkou. Říkal, že její syn určitě umře - což by skutečně bylo nejlepší - protože požár hrozně poničil celou dolní polovinu jeho těla.

Ale statečný chlapec umřít nechtěl. Umínil si, že přežije. K údivu lékaře také opravdu přežil. Když pominulo nebezpečí smrti, zaslechl další tichou rozmluvu lékaře s matkou. Lékař říkal, že na dolní polovině chlapcova těla bylo spáleno tolik masa, že by snad bylo lépe, kdyby byl umřel, protože takhle je natrvalo odsouzen k životu mrzáka, bez jakékoli vlády nad dolními končetinami.

Srdnatý chlapec si znovu postavil hlavu. On žádný mrzák nebude. Bude chodit. Ale od pasu dolů neměl bohužel žádnou motorickou schopnost. Slaboučké nohy mu jen tak visely, byly celé, ale bez života.

Konečně ho propustili z nemocnice. Matka mu útlé nohy každý den masírovala, ale on nic necítil, nedokázal jimi pohnout ani o kousek. Ale to jeho vůli začít znovu chodit nijak neoslabilo.

Když nebyl v posteli, byl odkázán na invalidní vozík. Jednoho slunečného dne ho matka vyvezla na dvůr, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Tentokrát se však místo sezení na místě vrhl z vozíku na zem. Plazil se po loktech přes trávník, nohy se za ním bezvládně ploužily.

Dostal se až k bílému laťkovému plotu, který ohraničoval jejich pozemek. S velkým úsilím se po laťkách vytáhl nahoru. Pak se kousek po kousku vlekl podél plotu, rozhodnutý, že chodit bude. Dělal to tak každý den, až kolem plotu udusal cestičku. Nic na světě si nepřál tolik jako to, aby se v jeho bezlávdných nohou zase přobudil život.

Až každodenní masáže, chlapcova ocelová vytrvalost a tvrdošíjná vůle způsobily, že se dokázal postavit. Po nějaké době se už dokázal pomalu šourat, pak jít bez cizí pomoci a potom i běhat.

Začal znovu chodit do školy a pak běhat, pro čirou radost z běhu. Na vysoké škole už závodil v lehké atletice. Ještě později, v Madison Square Garden, tento mladík, který neměl ani přežít, který jistě nikdy neměl znovu začí chodit, který nikdy nemohl ani doufat, že bude běhat - tento mladík se silnou vůlí, doktor Glenn Cunningham, vytvořil světový rekord v běhu na jednu míli!

Z knihy Slepičí polévka pro duši...

Příběh Glenna Cunninghama je příběh autobiografický. Glenn se narodil 4. srpna 1909 v Atlantě. Výše zmíněna nehoda se stala Glennovi v jeho osmi letech, o čem ale v příběhu není ani zmínky je to, že při této tragédii zemřel Glennův bratr Floyd, kterému bylo třináct let.
Glenn měl ke všemu pozitivní přístup a silnou víru. Až téměř po dvou letech od nehody začal chodit.

Glennův oblíbený verš z Bible zní: "But those who wait on the Lord shall renew their strength; they shall mount up with wings like eagles, they shall run and not be weary, they shall walk and not faint."

pondělí 19. května 2014

Žítkovské bohyně

Autor: Kateřina Tučková
Román

Dora Idesová má postiženého bratra Jakoubka, mrtvou matku, otce ve vězení a je vychovávána svou tetou Surmenou, která je jedna z posledních bohyní žijících v Bílých Karpatech. 

Proč se nazývají právě bohyně? Protože tyto ženy dokázaly bohovat aneb prosit Boha o pomoc. Bohyně sbíraly bylinky, nejlépe nahé o svatojakubské noci, protože tehdy nasbírané měly největší účinek, uměly napravovat zlomené kosti a vykloubené končetiny, dokázaly přitáhnout lásku, ovládnout počasí a věštit budoucnost. Některé z nich prováděly dokonce černou magii. Toto umění se předávalo z generece na generaci v ženské linii. Ale bohyně to neměly nikdy jednoduché. V každé době na ně měl někdo spadeno, začalo to hony na čarodějnice, pokračovalo nacisty a ani v dnešní době nemají pokoj...

Román se mi četl velmi příjemně. Stránky utíkaly jedna za druhou poměrně rychle (kniha má 456 stran) a často jsem se od bohyň nemohla odtrhnout, neboť mě velmi zajímalo jak to bude dál :). 

Příběh je podle mého názoru velmi zajímavý a celá problematika bohyní je obohacující čtení. Román je z větší části založen na faktech (autorka udává že z cca 80%) a zčásti na fikci a přinesl mi nové poznatky o léčitelkách z Kopanic nad Starým Hrozenkovem. 

Název Žítkovské bohyně je odvozen od skutečné vesnice, která nese název Žítková a tvoří region Moravských Kopanic. Domy v Žítkové jsou většinou rozsázeny okolo pěti až sedmi kilometrů od sebe a proto se traduje, že lidé zde žili ve velkém styku s přírodou.

Žítkovské bohyně je kniha, za kterou stojí opravu velký kus práce. Kateřina Tučková sbírala přes rok materiály v archívech a ve sdílnosti pamětníků, což jistě nebylo lehké. Nakonec se ale její práce vyplatila a my si můžeme přečíst o dalším kousku české historie skrze tuto zajímavou knihu.

Autorka za tuto knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2012, Cenu čtenářů České knihy a Český bestseller 2012. A v brzké době se začne podle knihy točit i film, takže se máme na co těšit.

78%

pondělí 12. května 2014

Láska a taxikář

Dnes (kdy mám konečně více času) jsem chtěla napsat nějaký plodný článek na svůj blog. Když jsem začala přemýšlet o tom, co by to mělo být, s úlekem jsem zjistila, že hodnota mého inteligenčního kvocientu se díky psychickému vypětí při dnešní zkoušce z psychiatrie a nedostatku spánku začíná nebezpečně blížit nule. A tak zde přepíši jen úryvek z knihy Slepičí polévka pro duši, který podle mého názoru stojí za přečtení a zapamatování.

Láska a taxikář
Předevčírem jsem byl v New Yorku a vzal jsem si s přítelem taxi. Když jsme vystoupili, můj přítel řekl řidiči: "Díky za svezení. Řídil jste skvěle."
Taxikář se na nás ohromeně podíval a odpověděl: "Vy jste mi nějaký chytrý."
"Ale kdepak, já si z vás vůbec nedělám legraci. Jenom obdivuji, jak si v tak zmateném provozu zachováte chladnou hlavu."
"Jo," poznamenal řidič a odjel.
"Co to mělo být?" zeptal jsem se.
"Snažím se do New Yorku přinést zpět lásku," odpověděl mi. "Jsem přesvědčený, že jenom ta může město zachránit."
"Jak může jeden člověk zachránit New York?"
"To není jeden člověk. Věřím, že jsem toho taxikáře příjemně naladil na celý den. Za den odjezdí dejme tomu dvacet jízd. To znamená, že bude milý na dvacet zákazníků, protože někdo byl milý na něj. Ti zákazníci budou na oplátku laskavější na své zaměstnance, prodavače nebo číšniky nebo i na své rodiny. Tak by se přívětivost nakonec mohla dostat aspoň k tisíci lidí. To není špatné, nemyslíš?"
"Ale to závisí na tom, jestli ten taxikář bude přívětivý na další lidi."
"Na tom to nestojí," odporoval mi přítel. "Vím, že můj systém není bezchybný. Za den můžu mluvit s deseti lidmi. Jestli z těch deseti udělám radost jen třem, můžu nepřímo zapůsobit na chování tří tisíc lidí."
"Teoreticky to vypadá pěkně", připustil jsem, "ale nejsem si jistý, že to tak funguje v praxi."
"I kdyby to nefungovalo, nic není ztraceno. Neztratil jsem žádný čas tím, že jsem tomu člověku řekl, že svou práci dělá dobře. Nedostal ani větší ani menší spropitné. I kdyby mě neposlouchal, nic se neděje. Zítra pojedu s jiným taxikářem a můžu se pokusit udělat radost jemu."
"Ty jsi ale blázen," poznamenal jsem.
"Tady je vidět, jaký je z tebe cynik. Já jsem o tom dost přemýšlel. Jak se zdá, zaměstnancům pošty kromě peněz schází ještě něco jiného: nikdo je za jejich práci nepochválí."
"Taky nikdo nemá důvod je chválit."
"Oni se nijak nesnaží, protože jim připadá, že je to všem stejně jedno. Copak by jim někdo nemohl říct laskavé slůvko?" 
Šli jsme kolem lešení a viděli pět stavebních dělníků, kteří právě seděli vedle něj a obědvali. Přítel se zastavil. "Ti lidé udělali ohromný kus práce. Musí to být nebezpečné a přitom ještě pěkná dřina."
Dělníci se po příteli podezřívavě ohlédli.
"Kdy to bude hotové?"
"V červnu," zahuhlal jeden.
"No to je skvělé. To musíte být všichni na svou práci hrdí."
Šli jsme dál. Poznamenal jsem: "Od dob dona Quijota se nenašel nikdo takový jako jsi ty."
"Až ti lidé stráví moje slova, udělají jim dobře. Jejich štěstí bude městu určitým způsobem prospěšné."
"Ale to nemůžeš zvládnout sám!" protestoval jsem. "Vždyť jsi na to jen ty sám."
"Nejdůležitější je nevzdávat se. Není lehké přimět obyvatele našeho města, aby na sebe zase byli laskaví, ale můžu ti vyjmenovat několik lidí, kteří se do toho dali se mnou..."
"Ty jsi teď mrkl na úplně fádní ženskou," řekl jsem.
"Já vím," odpověděl. "A jestli je to učitelka, bude mít dnes její třída pěkný den."

A co Vy? Mrkli jste dnes na někoho?

pondělí 5. května 2014

Rok vdovou

Autor: John Irving
Román
Originální název: A Widow for One Year

"Co většího existuje pro dvě lidské duše než pocit, že jsou spojeny na celý život, aby se vzájemně posilovaly v práci, opíraly se o sebe v žalu, pečovaly o sebe v bolestech a v okamžiku posledního rozloučení splynuly v jedno v tichých, nevyslovitelných vzpomínkách."

Rút Coleové jsou čtyři roky a její rodiče Marion a Ted se pokoušejí žít odděleně. Rút přišla na svět pouze jako jakási náhražka za mrtvé sourozence Thomase a Timothyho, kteří zemřeli při dopravní nehodě. Coleovi (především Ted) doufali v to, že narození dalšího chlapce zmírní jejich bolest. Ale narodila se Rút.

 Dům Coleových se nachází v Sagaponacku v USA a je zvláštní tím, že uvnitř něho najdeme všude na zdech rozvěšené fotografie mrtvých chlapců. Ke každé fotografii se pojí nějaký příběh, jenž rodiče neúnavně vyprávějí malé Rutince. Ted Cole je spisovatel, velký sukničkář a milovník squashe. Na prázdninovou brigádu přijme Ted Eddieho, který se touží stát jednoho dne také spisovatelem. Šestnáctiletý Eddie se zamiluje do devětatřicetileté Marion a prožije s ní prázdniny plné sexuálních zkušeností, tento vztah Eddieho silně ovlivní na celý zbytek života.

John Irving je můj oblíbený spisovatel a kniha Rok vdovou je čtvrtým dílem, které jsem od Irvinga přečetla. Ač se mi kniha líbila, nepředčila v mém pomyslném žebříčku oblíbených Irvingových knih dílo Svět podle Garpa. To je pro mě jedničkou. Rok vdovou nese autobiografické prvky. A ti z Vás, kteří znají trochu život Irvinga, je jistě sami zachytí a kdo jej nezná, doporučuji si přečíst jeho životopis. Mě samotnou udivilo, kolik věci autor přenáší do svých knih.

Irving píše opravdu brilantní příběhy a to potvrzuje i v tomto díle. Kniha je čtivá a rozhodně jsem se při ní nenudila, právě naopak nutila mě k neustálému čtení.

Děti by neměly umírat dříve než jejich rodiče. Bohužel Marion s Tedem takové štěstí neměli. Jejich kluci zemřeli. Lze se s takovou ztrátou vůbec někdy vyrovnat? Pochybuji. Marion se s tím nevyrovnala nikdy. Stále si prohlížela chlapce ve věku Thomase a Timothyho a hledala v nich podobné rysy. I Eddie jí částečně chlapce připomínal. Ted svůj žal nedával tolik najevo, ale často se utápěl v alkoholu, přestal psát knížky pro děti a stále vyhledával nové románky. Každý se s tím vyrovnával jinak, ale nikdo z nich se s tímto faktem nedokázal úplně smířit.

Zajímavý je také vztah téměř čtyřicetileté Marion s puberťákem Eddiem. Pro Eddieho to byly jedny prázdniny, které mu změnily život, neboť Eddieho od té doby přitahují téměř výhradně starší ženy. Když je Eddiemu kolem padesáti, sedmdesátiletá žena pro něj není starou paní. Vždyť i Marion by byla v tomto věku! A Marion? Eddie jí nikdy nepřestane milovat.

V roce 2004 byl natočen film jménem Dveře v podlaze, který je adaptací první části knihy.


87%

čtvrtek 1. května 2014

Co mi daly knihy o osobním rozvoji?

Existují desítky možná stovky knih o osobním rozvoji. V posledních letech je to populární téma a samozřejmě dobrý byznys. Kdo by nechtěl být úspěšnější, bohatší, šťastnější, štíhlejší, efektivnější, vitálnější, být lepším žákem, managerem, rodičem, patnerem? Všichni bychom chtěli a nejlépe s minimem úsilí! 

Knihy o osobním rozvoji se stávájí často bestsellery. Někdy zaslouženě díky vysoké kvalitě obsahu, jindy pouze díky dobrému marketingu. A pokud se tyto knihy tak dobře prodávají a přečte je velké množství lidí, proč zůstává stále tolik neúspěšných, chudých, nespokojených a nešťastých lidí? Jsou to ti, co knihy nečetli? Nebo proč to sakra nefunguje?

První knihou o osobní rozvoji, kterou jsem četla před pár lety, bylo Tajemství od Rhondy Byrne. Byla jsem z ní samozřejmě odvařená a úplně jsem se těšila, až začnu praktikovat sílu myšlenky a pozitivní myšlení a jak se všechno změní a přitáhnu si vše, co se mi zlíbí. Dokonce jsem viděla i stejnojmenný film, ze kterého jsem byla opět nadšená a už jsem se nemohla dočkat těch změn. Samozřejmě ani po dlouhodobém usilovném praktikování všech doporučených postupů se nic zásadního nezměnilo. 

Poté jsem četla několik dalších knih, které byly naštěstí o mnoho přínosnější a lepší než Tajemství. Například od Napoleona Hilla Myšlením k bohatsví, Mnich, který prodal své ferrari - Robin S. Sharma, dále knihy od Ivo Tomana - Úspěšná sebemanipulace, Motivace zvenčí je jako smrad a další. Díky těmto knihám jsem si uvědomila hromadu věcí a mnohdy při čtení skoro vykřikla AHA, tak to je. Rozhodně nemůžu říct, že to byl promarněný čas, ale ani větší množství přečtených knih mi kýžený úspěch nepřineslo. A kdybych pokračovala ve čtení dalších a dalších podobných knih, tak bych na tom byla pořád stejně. A proč?

Protože není třeba číst sto knih o osobním rozvoji. Stačí nám k tomu pouze dvě obyčejné věci, které jsou ale setsakramentsky těžké - být k sobě stoprocentně upřímný a zvednou zadek a něco začít dělat! Můžu znát všechny knihy o osobní rozvoji zpaměti, můžu je mít desetkrát přečtené a hledat další knihy ke čtení, můžu chodit na přednášky s tímto tématem, můžu praktikovat pozitivní myšlení a představovat si svého vysněného prince, barák, Audi a své budoucí děti, ale jestli nezvednu zadek z gauče, budu si tyto věci pouze představovat až do důchodu. Pokud tedy nebudu mít mega štěstí a nezazvoní mi na dveře můj vysněný princ s klíčky od audiny v ruce a nepožádá mě o ruku :D Ale upřímně, to dřív vyhrajete v loterii :D

A proto, když něco chcete, buďte aktivní a běžte si pro to, nic vám z nebe samo nespadne.